Byl 27. leden 2018 a já jsem si sbalil běžky, na záda hodil baťoh se spacákem, základním vybavením a svačinou a vyrazil na pražské Hlavní nádraží. Měl jsem v plánu přechod Šumavy ze Železné Rudy – Alžbětína do Nového Údolí přes jezero Laka, Prášily, Poledník, Modravu, prameny Vltavy, Knížecí Pláně a Strážný. Nebyl to obyčejný zimní víkend, byl to druhý volební den druhého kola prezidentských voleb a já jsem chtěl být sám.
Chtěl jsem být sám, protože navzdory mému přání, aby se po dlouhých patnácti letech v prezidentském úřadě objevil někdo, kdo mi bude názorově blízký a za jehož výroky se nebudu muset v hloubi duše stydět, jsem cítil neodvratitelně se blížící porážku nejen mnou preferovaného kandidáta, ale především dobrých ideálů polistopadového vývoje. Ideálů, kam počítám evropskou integraci, další ukotvování demokratických principů, obecnou lidskou slušnost, toleranci, solidaritu a přirozené vnímání spravedlnosti.
S vítězstvím Miloše Zemana moje ideály prohrály. Vyvrcholila ve mně hluboká občanská frustrace, hlavou mi problesklo posledních třicet let mého občanského života. Tak mým dalším prezidentem bude opět Miloš Zeman, muž, který nevedl předvolební kampaň, a přece jeho billboardy zaplnily republiku, ten, který zjevně podnapilý po návštěvě ruské ambasády vrávoral nad výsostnými symboly české státnosti, který se nestyděl ve veřejnoprávním médiu použít nejvulgárnější výrazy českého jazyka, který se ve svém úřadu obklopuje lidmi, s jimiž bych nikdy v životě nechtěl přijít do styku, Miloš Zeman, který otevřeně nadbíhá krvavému čínskému režimu a který se podbízí ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi hloupými bonmoty o popravách novinářů, ačkoli musí dobře vědět, jak je s lidskými právy v dnešním Rusku nakládáno.
Miloš Zeman, který z pozice moci, nikoli státotvornosti, otevřeně po podzimních parlamentních volbách prosazuje na pozici předsedy vlády bývalého prominenta komunistického režimu, možná i spolupracovníka STB, Andreje Babiše. Zatím co obyčejní občané směli vycestovat do NDR a několika vybraných zemí bývalého východního bloku, Andrej Babiš prožil část života ve Francii a ve Švýcarsku, vystudoval tam, pracoval několik let v Maroku, a pak, díky výhodám, které nabyl kolaborací s komunistickou mocí, začal v devadesátých letech zázračně bohatnout, a dnes nám chce dokonce i vládnout a kázat morálku.
Andrej Babiš, ano, to bylo 21. října 2017, též sobota. Byl jsem na cestě do Strasbourgu. Byl to druhý den voleb do poslanecké sněmovny. Podle předvolebních průzkumů jsem očekával, že Andrej Babiš s hnutím ANO 2011 budou mít dobrý výsledek a cestou jsem vtipkoval, že ve Strasbourgu zůstanu, pokud ANO 2011, komunisté a Okamurova SPD obsadí první tři místa. Když jsem do Strasbourgu dojel a v kavárně, kde jsem se na chvíli sedl, abych si odpočinul, zapnul telefon a podíval se na první výsledky ze sčítání, nevěřil jsem vlastním očím. ANO 2011 první, druhá SPD, komunisté na třetím místě.
Ačkoli se definitivní výsledky po započtení posledního hlasu naštěstí změnily, hořkost prvních čísel setrvala.
Výsledky. Brexit a Václav Klaus, který po ohlášení výsledků britského referenda otevírá láhev šampaňského. Václav Klaus a rozdělení Československa. Václav Klaus a modrá planeta. Václav Klaus a Akce D.O.S.T. Václav Klaus a devadesátá léta. Václav Klaus a amnestie. Václav Klaus a opoziční smlouva, Václav Klaus a Miloš Zeman, kruh se uzavírá.
Kdysi tu ještě byl jiný Václav, Václav Havel. Bohužel má česká společnost nespočet Zemanů a Klausů, ale zoufalý nedostatek Havlů a Masaryků.
Čím více jsem se začal nípat v posledních třiceti letech, tím větší jsem dostával vztek, zejména z pocitu bezmocnosti nad tím vším. Zkusil jsem si vybavit dobré okamžiky a z občanského života mi vytanuly na mysli dvě události. 1. května 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie. Mezi lidmi byla euforie a nadšení. V Praze se konal hudební festival United Islands. Byl jsem na Kampě na koncertě skupiny Leningrad Cowboys. Před nimi hrála kapela Visací zámek. V noci byl nad Prahou slavnostní ohňostroj, na který jsem se díval z Letenské pláně. Byla tam spousta nadšených lidí. Myslím, že to byl vrcholný okamžik mého občanského štěstí.
Druhá událost byla zásadně intimnější. Nejspíše to bylo v létě 2005, uměl bych podle fotografií dohledat i konkrétní den, ale v mojí úvaze není přesné datum rozhodující. Byl jsem tehdy se svojí francouzskou přítelkyní na krátké návštěvě Berlína, byl jsem tam poprvé od pádu Berlínské zdi. Město a především jeho bývalá východní část se na první pohled změnilo, jeden rozdíl byl ale opravdu zásadní. U Brandenburské brány nestáli vojáci, a já jsem prvně v životě prošel na druhou stranu s potlačenými slzami v očích, posadil se tam na lavičku a chvíli se jen tak díval okolo. Vzpomněl jsem si na svého otce, který mě k Brandenburské bráně párkrát dovedl, tehdy ale hranice byla neprůchodná a my museli zůstat na východní straně.
Až při psaní těchto řádků jsem pochopil, že v roce 2004 byla jiná doba. Vstup do Evropské unie byl přirozený vrchol naší polistopadové emancipace, stejně tak pro mnohé z rodičů mých vrstevníků bylo překonání Brandenburské brány nedosažitelným snem, kterým jsem se jako nastupující generace nadchl i já, a jen díky značnému štěstí si ho, na rozdíl od mnohých jiných, kteří na hranicích železné opony padli svému snu za oběť, následně i prožil. Dosáhnete-li vysněného vrcholu nebo splníte-li si dávný sen, bude to vždy prožitek silný a euforický. Myslím, že hlavní problém dnešní doby je, že nemáme velké, možná až nereálné sny nebo cíle, které by nás dovedly stmelit a jejichž dosažení by nás dovedlo naplnit opravdovou radostí.
Ale zpět od snů k studené sobotě 27. ledna 2018 v šumavských běžkařských trasách. Vztek, který mě na chvíli zcela ovládl a nepochybně mi pomohl překonat dlouhou vzdálenost k mému víkendovému cíli a možná mě i trochu ohříval při nočním bivaku pod nízkým lesním porostem v závějích sněhu, přeci jen ustoupil a místo něj se začalo rodit rozhodnutí. Vztekáním se ničeho nedosáhnu a nikomu nepomohu, nikoho neovlivním a nic nezměním. Chci-li ovlivnit společnost kolem sebe, musím opustit pohodlí své občanské pasivity.
Několik dní po návratu domů jsem podal přihlášku do strany TOP 09 a po vstupním setkání se stal řadovým členem regionální organizace na Praze 10. Nahlas se přiznávám k tomu, že mě regionální politika tehdy příliš nezajímala, na druhou stranu, někde je třeba začít a zároveň si plně uvědomuji, že regionální politika je nejlepší škola, jakou politik může projít. Z polistopadových vrcholných politiků obdobnou zkušenost neměl žádný. Václav Klaus s Milošem Zemanem byli ve správnou dobu na správném místě a Andreji Babišovi dveře do vrcholné politiky otevřely jeho peníze a klamavý dojem, jak je výborný manažer, který celý svůj úspěch vybudoval na poctivé práci. Doufám, že nová generace politiků, která zákonitě dříve či později převezme štafetu, bude mít zkoušku z regionální politiky úspěšně složenou.
Když se mě někdo zeptá, proč jsem se rozhodl pro TOP 09, může ho moje odpověď zklamat. Nebyly v tom žádné emoce, nadšení nebo jednoznačné ideologické přesvědčení, moje úvaha byla zcela pragmatická. V žebříčku mých priorit je proevropská orientace na prvním místě, a zde se k TOP 09 alternativa hledá velice obtížně. Program strany je věcný, na rozdíl od mnohých jiných neslibuje vzdušné zámky, aby strana snadno získala přízeň voličů. V neposlední řadě, strana v parlamentních volbách na podzim roku 2017 prolezla volebním sítem doslova a do písmene s odřenýma ušima a mnozí ji předpovídají postupný zánik. Nikdo mě nemůže nařknout z kariérních úmyslů, je jasné, že kdyby mou motivací byla kariéra, zaklepal bych na jiné dveře.
Co mohu nabídnout? Profesí jsem stavbyvedoucí a moje práce mě naučila dovést věci do cíle. Musím mít vizi a plán, jak se k cíli dostat, musím si správně naplánovat zdroje a zodpovědně je řídit, musím rychle reagovat na změny. Musím se potkávat s řadou profesí, o jejichž technické náplni často nemám více než základní povědomí, a přesto s kolegy z těchto oborů musím vést debatu, pochopit je a podílet se na řešení jejich problémů. Musím komunikovat s mnoha lidmi, a to v rámci hierarchie stavby jak směrem dolu, tak směrem nahoru, tedy ze dvou diametrálně odlišných pozic. Pravidelně se potkávám s lidmi napříč všemi sociálními vrstvami, počínaje stavebními dělníky a konče zástupci investorů a projektanty.
Myslím, že právě moje sociální zkušenost je to nejcennější, co mohu nabídnout, protože si uvědomuji, že za každou lidskou činností stojí konkrétní člověk, jeho úsilí a za každým lidským úsilím stojí motivace. Bez motivace není úsilí, bez úsilí není práce a bez práce se cíle nikdo nedobere.
Dovolím si prohlásit, že navzdory svému politickému novátorství mám za sebou i základní politickou zkušenost, ke které počítám práci v samosprávě společenství vlastníků, protože to je přeci skutečný zárodek komunální politiky – správa společného majetku, řešení střetu zájmů různých vlastníků nebo skupin vlastníků, vypořádání individuálních názorů, zastupování společenství vlastníků navenek, tvorba a projednání nových stanov… Kdo si to někdy vyzkoušel, ví, o čem mluvím.
Moje životní zkušenost mě naučila, že člověk musí být připraven na ústupky a kompromisy, má mít odvahu přiznat chybu a změnit názor, stejně tak jsem ale pochopil, že jsou postoje, ze kterých se neustupuje, a to především v otázkách principiálních a etických.
Neumím předvídat, jestli mé rozhodnutí přinese ovoce, určitě však vím, že dělám to, o čem jsem přesvědčen, že je správné.
S odstupem více než dvou let od oné lednové soboty jsem díky časovému prostoru, který mi poskytla omezení související s koronavirovou epidemií ve spojení s mým nedávným úrazem, založil tyto webové stránky. Cílem je vytvořit prostor, kde své názory a postoje mohu prezentovat a který umožní čtenářům na ně reagovat. Část prostoru rád poskytnu i těm, koho moje stránky zaujmou a budou mít potřebu na nich svůj názor zveřejnit. Tyto příspěvky vždy budou publikovány pod skutečným jménem autora.
Webové stránky provozuji na své náklady.
V Praze dne 13. dubna 2020
Petr Novák