Po vyhlášení iniciativy Mluv se svým seniorem! jsem obdržel od svých známých různé reakce. Ačkoli je to časově náročné, pokusil jsem se na všechny odpovědět. Svoji nejdelší odpověď jsem zveřejnil zde.
Dlužím ale stále odpověď na jinou, tentokrát jednoduchou otázku: Prosím o radu, jak reagovat na argument: „Vždyť je to stejně jedno, koho budu volit. Na něj (Andreje Babiše) jsem si už zvykl.“
Na jednoduchou otázku obvykle nebývá jednoduchá odpověď.
Myslím, že mě ale něco napadlo. Vzpomněl jsem si na svoje studentská léta na vysoké škole, jmenovitě na zkoušku z předmětu, který se mohl jmenovat Úvod do teorie programování nebo nějak podobně. Přesný název není rozhodující. Celý semestr byl o teorii programování, o algoritmech, o způsobech řešení různých výpočetních úloh. Přednášející nám mimo jiné vyprávěl, jaké to bylo, když počítače začínaly, jak byly první počítače vzhledově velké, ale výkonově, oproti těm dnešním, neporovnatelně pomalejší. Jak se snadno stalo, že programátor sestavil program a když ho zadával do paměti počítače, zjistil, že vyčerpal veškerou volnou paměť stroje a musel začít znovu a jinak. Bylo to velmi zajímavé vyprávění, byť na první pohled může téma působit příliš suchopárně.
Nejzajímavější ovšem byla vlastní závěrečná zkouška. Sestávala ze dvou úloh. První úloha byla jednoduchá, student dostal za úkol napsat krátký program, který by uměl vyřešit zadaný úkol. To znamená sestavit konkrétní tok příkazů v programovacím jazyku Turbo Pascal.
Druhá úloha byla o poznání komplexnější. Úkolem nebylo sestavit konkrétní program, ale vymyslet základní koncept a datovou strukturu a vše zpracovat volnou formou. Napsání plně funkčního programu by zabralo desítky hodin, nikoli pouhé dvě hodiny, které byly pro zkoušku vyčleněny.
Úvaha zkoušejícího byla následující. Na jednoduché úloze ukážu těm, kteří programovat neumějí, že opravdu programovat neumějí. Jediným hodnotící kritériem je funkčnost programu. Na složité úloze pak budu s těmi, kdo programování rozumějí, diskutovat.
Chtěl jsem tím ukázat, že pro některé typy komunikace je nejúčinnější volit jednoduché a snadno srozumitelné příklady.
V úvodním článku O iniciativě Mluv se svým seniorem! odkazuji mimo jiné i na reportážní knihu Boss Babiš od investigativního novináře Jaroslava Kmenty. Ačkoli je v této knize řečeno vše důležité, co se Andreje Babiše týká, kniha nemůže fungovat pro jednoduché vysvětlení, je určena náročným čtenářům. Text knihy je hutný, obsahuje spoustu jmen a popisuje spoustu událostí, přiznávám se, že sám jsem se v příběhu chvílemi ztrácel, ke správnému pochopení dějové linie bych potřeboval knihu přečíst ještě nejméně jednou a dělat si u toho poznámky.
Člověk v životě nevidí dva druhy věcí. V první řadě jsou to ty nejmenší, které jsou příliš malé na to, aby je lidské oko zaznamenalo. Druhý typ věcí, které nevidíme, jsou ty příliš velké. Buď z nich vidíme jen jeden detail, ze kterého se nám nedaří sestavit celek, nebo nás jejich velikost ujišťuje o tom, že jsou na svém místě odjakživa a nevěnujeme jim tak pozornost.
Dovolím si zakončit jiným příkladem ze svého života. Přibližně před rokem jsem si domu pořídil starší piano. Nikoli malé pianino ke zdi, ale velký klavír, křídlo přes polovinu obývacího pokoje. Splnil jsem si životní sen a měl jsem takovou radost, že jsem hned utíkal k sousedům, abych se pochlubil. Chytil jsem doma sousedku, povídám jí, aby se šla podívat, že mám doma něco nového, ale neřekl jsem, co to má být. Když vstoupila do obývacího pokoja, důkladně se rozhlédla, a pak řekla: „Ten obrázek na zdi?“
Křídlo bylo tak veliké, že ho sousedka neviděla, připadalo ji jako odvěká součást domácnosti.
Mám-li tedy v závěru shrnout do jedné věty odpověď na otázku vznesenou v úvodu, říkám: „Musíme hledat jednoduché a snadno srozumitelné příklady.“