Nedávno jsem dočetl knížku od Raye Bradburyho Fahrenheit 451. Čtení mi dalo zabrat, protože jsem se rozhodl vzít do ruky originál v angličtině.
Bradburyho příběhy mi jsou blízké. Jako první jsem před mnoha a mnoha lety přelouskal sbírku vybraných povídek Kaleidoskop (nakladatelství Odeon, 1989). Jedna povídka po druhé jsou rozkvetlou loukou vypravěčské fantazie s bytostným směřováním k člověku a k jeho nejhlubšímu nitru. Zdárným příkladem může být vstupní povídka Vítr nebo povídka Žebrák na O’Conellově mostě, která mě až neuvěřitelně dokonale a realisticky evokovala vzpomínky na Dublin, kde jsem strávil skoro rok života.
Fahrenheit 451 je skvělý příběh. Moderní svět je jiný. Hasiči nehasí požáry, ale naopak je sami zakládají, vždy tam, kde jsou nahlášeny knihy. Není totiž žádoucí, aby lidé četli.
Chtěl bych ocitovat několik řádků, s dovolením v angličtině, nemám ambici si hrát na překladatele, mistrné dílo vyžaduje mistra překladatele, a to já nejsem: You can’t build a house without nails and wood. If you don’t want a house built, hide the nails and wood. If you don’t want a man unhappy politically, don’t give him two sides to a question to worry him; give him one. Better yet, give him none.
Tak co, najdete i vy v citovaných řádcích akutní naléhavost dneška?
Vzdávám poctu Rayovi Bradburymu!